Časy se mění… Z poklidného městečka se vyklubalo moderní město, ve kterém je zdánlivě vše v pořádku. Jenže není… Lidé jsou sledováni, utiskováni, nemají soukromí. Vláda jim nalhává, že sledování je věcí vyššího dobra. Ale co je to dobro? Zatýkání nevinných lidí? Lidí, co nesouhlasili s tímto totalitním režimem? Ne. To se jen pár politiků rozhodlo, že vybudují městské impérium s lidmi, kteří by je měli poslouchat jako pes svého pána. Faith byla ještě malá, když to všechno začalo. Nechápala, co se děje. Vláda spustila program na sledování „podezřelých“ lidí, který měl podle starosty města zajistit občanům větší bezpečí.. Rodiče ji spolu se sestrou brali na protesty, ale to bylo před tím, než se protesty zvrhly v masové nepokoje. Zasahovala armáda, policie… Zabili jí matku, jejího otce zatkli a sestru od ní oddělili. Tím se jejich rodina rozpadla úplně. Lidé se později podrobili nelidskému režimu pod vidinou pohodlí, lepších podmínek. To vše se naplnilo, z městečka je velkoměsto, ale Faith se rozhodla jinak. Nebude jen jako loutka. Vyrůstala v ulicích mezi bezdomovci a… běžci. Mezi těmi, co se jen tak nesmířili s utlačováním. Doručují informace od lidí, kteří nesouhlasí se sledováním a vůbec vším, co se v městě dělo. Pohybovali se po střechách mrakodrapů, policie je většinou nechávala na pokoji, měli na starost větší ryby. Ale teď je vše jinak. Stala se běžcem… Zatkli Faithinu sestru a teď mají v hledáčku i ji, ale to neznamená, že se beze zbraně nedokáže bránit. Ona se jen tak nevzdá.

Faith si v této branži našla přítele, dobrého přítele - sice ho viděla jen jednou, ale věří mu. Merc ji podával informace o dění ve městě, říkal jí trasu, po které se má pohybovat a sháněl jí zakázky. Ostatní si musela zařídit sama: přesunout se k zásilce, vyhnout se otravné policii a v neposlední řadě balíček doručit. V tom ji však otravují všudypřítomné helikoptéry pátrající po běžcích. Zatím měla štěstí, ze všeho vyvázla žívá a zdravá. Pokud se s ní policista potkal na 2 metry a nebezpečně se oháněl zbraní, povětšinou skončil v nemocnici.

Ve vysílačce to zapraskalo a ozvalo se: „Klient čeká na střeše mrakodrapu CEC.“ To byl Merc. „A buď opatrná. Tahle cesta není nejlehčí“ Faith si jen odfrkla. „Vždyť mě znáš Merci, miluju adrenalin a nebezpečí.“ Merc si neodpustil ještě jedno upomenutí: „Radši moc neriskuj.“ To už ale Faith neodpovídala. Balancovala na trubkách mezi mrakodrapy. 300 stop ve vzduchu. Nějak tak se asi cítí ptáci, říkala si. Po chvíli nervózního ticha se Merc ozval zase. „Jsi v pořádku?“
„Jasně že jsem, přece nejsem nějaká načančaná barbína.” „Klient má někde svůj kontakt, běž, jak umíš.“ Tady končila Mercova informovanost. Klient většinou podával jen minimum informací kvůli obavám ze zatčení: polohu, důležitost balíčku a čas doručení. Nikdy však neřekl, co se v balíčku nachází a jim do toho taky nic nebylo. Faith byla na místě určení a nervózně čekala na klientův kontakt v obavách, že se někde poblíž potlouká policie. Najednou ji někdo zaklepal na rameno. Byl to taky běžec a kontakt, kterému má předat zásilku. Faith opatrně vytáhla z brašny malou nádobku a dala ji druhému běžci. „Hotovo, zásilka předána,“ řekla do vysílačky. Tímto skončila její dnešní práce… Tohle byl její boj proti totalitnímu režimu. Zatím však běžci nic nezmohli, ale jednou to přijde. Den odplaty se blíží.

Autor: Snear